Když se řekne Lékaři bez hranic, mnozí si představí chirurga ve stanové nemocnici se skalpelem v ruce. Spousta krve, šití. Když to jde dobře, za pár týdnů je pacient zase na nohou, žije svůj obvyklý život. Na mise ale naši spolupracovníci jezdí pracovat i s něčím mnohem méně hmatatelným s lidskou psychikou. A ta vyžaduje mnohem delší čas, aby se zhojila. Děti, o kterých autorka píše, prožily pro Středoevropana často nepředstavitelná muka: jednomu chlapci uhořel bratr přímo před očima; jedna z dívek zdánlivě přišla o naději na spokojený život kvůli popáleninám, které jí zjizvily tvář; spousta dětí má noční můry, trápí je pomočování, bojují s agresí. Musely za dramatických podmínek uprchnout ze svého domova, aby se v nové zemi staly bezcennými občany a jako děti uprchlíků snášely posmívání spolužáků ve škole. Dětská psycholožka se snaží najít klíč k jejich problémům, i když ji práci ztěžuje celá řada faktorů. Se svými pacienty komunikuje skrze překladatelku; musí neustále balancovat na hraně toho, co je společensky přijatelné ať už je to tabuizované téma sexuality nebo podaná ruka k pozdravu, která mezi ženou a mužem zůstává bez reakce. Musí zvládat extrémní pracovní tempo. Jde do práce, protože teď je na misi a teď ji tady děti potřebují.… celý popis
